V našem oddíle přibylo spousta malých vlčátek. Když nám odešla nejstarší červená šestka mezi skauty a přišlo 7 nováčků, máme teď už opravdová vlčátka! A jelikož jsou to malá vlčátka, není se čemu divit, že se ještě bojí na víc dní opustit domácí pelíšek. A tak právě pro ně byla výprava na konci října. 21.10. jsme se sešli na nádraží – šest vlčat z červené šestky a šest vlčat ze zelené šestky. Cíl? No to byla záhada. Měli jsme tu knihu zamčenou na 4 zámečky a klíče od nich nikde. Spolu s knihou ale děti dostaly ještě dopis od nějaké alchymistky Fiorelly (https://www.databazeknih.cz/serie/fiorella-2541), která jim ke knize nabídla i mapu. Ručně kreslenou a ne příliš podrobnou, ale i tak děti brzy přišly na to, že je třeba dojet do Třísova. Jenže vedoucí vlčat jsou na děti někdy moc zlí – a poslali děti, aby si lístek u pokladny koupily samy! A i ti nejmenší šestiletí i nejmenší Míša přišli s lístkem kupodivu opravdu do Třísova – teď už šlo jen o to lístek neztratit a nastoupit do správného vlaku. Ani s tím jsme dětem nepomohli, a tak jen v našem doprovodu vyrazily obě šestky na nástupiště 5. Vlak už tam stál, a tak jsme strategicky obsadili sedadla – červená šestka na jednom konci vagonu, zelená šestka na druhém konci. A udělali jsme to právě včas, protože začali přicházet další a další turisté a chudinka jedenáctka, chlapecký oddíl z našeho střediska, která vyrazila stejným cílem jako my, už místa u sebe nenašla. Čekalo nás asi 40 minut ve vlaku – a to jsme využili ke stezkám. Nováčci dostali svoji první stezku a hned se pustili do prvních úkolů – povídali jsme si, proč jsme vlastně vlčata (a ne třeba papuchalkové), proč si vlčátka podávají levou ruku nebo jak a proč zdraví vlajku. A samozřejmě jsme přečetli důkladně dopis od Fiorelly. Jo, jenže Fiorella je dcera alchymisty, a tak instrukce kde dál hledat, nechala mírně zašifrované. Bílé papíry, které byly součástí dopisu, bylo třeba zahřát, aby odhalily své tajemství – a (za což jsem opravdu rád) – děti usoudily, že rozdělávat oheň ve vlaku je blbost (jejich slovy “jestli nechcete jít do Třísova pěšky, tak ať vás to ani nenapadne!”). A tak obě šestky musely počkat až do Třísova. Jedenáctka se hned vydala na cestu, ale naše vlčátka vytáhla svíčky a začala bílé papíry nahřívat. Inu, bohážel naše vlčátka ukázala spíše jako malí pyromani, než jako malí alchymisté – a tak většina papírů shořela jasným plamenem. Těch několik, které přežily, ale odhalily náš další cíl – lípu. A tam už navázal příběh Dětřicha – padělatele – z skrytých příběhů (https://www.skrytepribehy.cz/trasa/kremze-divci-kamen-zpecetena-fales). Tady už zas bez jakékoli naší pomoci zamířily za příběhem. Přes hradiště a opidum až na vyhlídku u archeologů a hluboko dolů na dno údolí – šestky fungovaly úplně samostatně a skoro jsme my vedoucí byli brzdou, když se nám nechtělo běhat tak, jako malým vlčátkům. I když byl Dětřich padouch, podařilo se nám ho zachránit, a v cíli u Dívčího kamene děti dostali první klíč. Velká gratulace Zelené šestce, která všechny úkoly ve skrytých příbězích splnila bez jediné chyby! Fiorellu to podle jejího dopisu dost překvapilo! Ale to nezná naše vlčátka! Další úkol nás měl čekat nahoře na hradě – ale když tu máme takový krásný hrad, tak proč to nevyužít a neopéct si tam špekáčky. Ale oheň není něco, co je automatické. Poslat vlčata samostatně do lesa přo dřevo se může zdát jako sebevražedná myšlenka – ale naše vlčátka jsou dostatečně šikovná, a tak ve dvojicích vyrazila a přinesla během pár minut dostatek dřeva i klacíky na opékání. Bohužel, při řezání klacíků se Vašík říznul do nožem do prstu – AU!!!! Jenže naše vlčátka nikdy neztrácí hlavu, Vlčík a Krtek vytáhli své KPZtky a za chvíli měl Vaších dvě krásně přilepené náplasti. (Potřebují vlastně naše šestky ještě vedoucí? O:-) ). S dřevem jsme se tak přesunuli na nádvoří bývalého honosného hradu. Jen Dan si udělal malou stezku odvahy, když zjistil, že zapoměl cestou lucernu – inu, nechal ji od hradu docela daleko. Na hradě už jsme opět potkali naše známé z jedenáctky, a tak tu rozhodně bylo veselo. Zvlášt, když jsme zjistili, že jeden z vedoucích jedenáctky zkoušel, jak je voda hluboká a mírně se nedobrovolně koupal – a tak jsme se rychle pustili do rozdělávání ohně. K obrovskému překvapení vedoucích se podařilo hned na poprvé oheň zapálit a za chvíli již v ohništi poskakovaly červené plamínky! Větším problémem tak skoro bylo nakrájet špekáčky a ukrojit si chleba (i to už mají některá naše vlčátka podepsaná v nových stezkách). Fiorella je ale holka neodbytná a chtěla, aby děti našly všechny čtyří klíčky. Po hradu bylo poschováváno 11 lístečků, takže v rámci šmejdění po zřícenině jsme je museli najít. Někdy si říkám, že naše vlčata nejsou vlčata, ale kamzíci, jak běhala po schodech a mezi kameny. Ale podařilo se jim najít všechny a zjistit, že na druhý klíč by se měly zeptat v pokladně. A tam – tentokráte k jejich velkému překvapení – dostali přímo klíč (“Culíku, jak jis to udělal? Ty tu paní znáš?” – Neznám). Na hradě ještě dostala vlčata chvíli volna, a tak prolezla i mezi zbývajícími kameny – ale samozřejmě až po tom, co uklidila kolem ohniště. Dodělali jsme ještě pár dalších bodů ze stezky a kolem jedné hodiny byl čas opět vyrazit dál. Fiorella v dalším dopisu navrhovala podivnou hru – jeden človíček ze šestky si zavázal oči, ostatní jeho kamarádi ho vedli a popisovali mu svět kolem (vyprávění vlčat i naše často vedla k tomu, že krajina a les kolem nás vypadal spíš jako z nějakého filmu než jako nějaký nudný český les). A ještě měli jeden úkol. Cestou se tu a tam objevil obrázek – a i ten museli co nejpřesněji svému kamarádovi popsat. PRotože na konci lesa je čekalo na louce deset papírků s deseti věcmi – ale jedna z nich na žádném z těch obrázků nebyla. Červík s Tomíkem si byli téměř jistí, že chyběla pochodeň – ale přece jen se nechali ještě zvyklat námi, a znovu se pustili do diskuze. Ale nakonec to byla skutečně pochodeň, a dostali třetí klíč. Super, zbývá už jen jeden. Jelikož ná stále přálo počasí (kdo by čekal, že na konci října bude 24°C a budeme tu běhat v kraťasech a v tričku???) – a tak jsme si na louce ještě udělali pauzu, zahráli si vybíjenou (ta naše vlčata snad nikdy nepřestane bavit)- ale zároveň i pokračovali se stezkami, a vlčata se nechala i namotivovat do celostního motorického testu. Myslíte si, že je něco těžkého na tom postavit se s rukama připaženýma, lehnout si na zem na břicho, rychle se zas postavit, lehnout si na zada, znovu se postavit, a tohle opakovat 2 minuty? Zkuste to! Máme tu nového držitele našeho vlčáckého rekordu, Kryštof zvládl dosáhnout skóre 72 bodů!!! A jelikož vlčátka měla volno, vyrazila i na průzkum břehu Vltavy, kde byly kameny navršené na malé molo vedoucí asi 3 metry do vody – a tady náš milý Dan a Matěj napodobii vedoucího z jedenáctky a podívali se, jaká je ve Vltavě voda – naštěstí to odnesla jen jedna bota a mikina. Zbývalo už jen dorazit k poslednímu klíčku, který měl být nahoře ve Vrábči. Málem jsme cestou minuly odbočku a pokračovali směrem k Boršovu! Ale naštěstí se tak nestalo a tak jsme začali stoupat lesem. Čas nám ale letěl příliš rychle, vlak už jel za dvě hodiny a zbývaly nám celé tři kilometry! Vlčátka ale nasadila pochodové tempo. Cestou jsme stihli probrat snad úplně všechno od toho, jak se bránit cizím lidem, přes důležitost mytí rukou a čištění zubů až k deformaci časoprostoru (jak to, že mimozemštani na planetě 50 milionů světelných let daleko vidí svými superdalekohledy na zemi stále ještě dinosaury?) a zvládli jsme i princip jaderné elektrárny :D (inu, náš oddíl není úplně obvyklý oddíl). Na nádraží už jsme jen našli poslední klíč, otevřeli tajemnou knihu s pokladem a jelikož ještě troška času zbývala, opekli jsme si ještě nad svíčkou marschmallowny. A už jen hurá domů!
Když nám nevyšly 3 jezy, přece na státní svátek nezůstaneme doma. A tak 3 dny po povedené dvoudence skrz Židovu strouhu jsme se opět sešli. Tentokrát ne s velkými batohy, ale s koly! Cíl? Kam až na sever dojedeme (Hluboká/Baba/Purkarec). Už cestou na Hlubokou děti luštily šifry, za jejichž úspěšné řešení získali pár dílků puzzlíku (a že některé šifry byly hezky ukryté, byli jste už někdy na úplně samém konci ostrůvku, kde se vodácký kanál vlévá zpátky do Vltavy?). Do skládání puzzliku se pustili v parku pod Hlubokou – jenže ouha. Dílky byly mezi šestkami přeházené, a tak si museli děti mezi sebou dílky povyměňovat, aby složili obrázek krtečka a dostali se k citátu Baden-Powella. A když už jsme na těch kolech, tak i svačina byla stylová – kdo zvládne sednout na kolo, rozjet se a vzít perník vedoucímu z ruky? Samozřejmě nemohlo chybět ani blbnutí v dřevěné pevnosti a honička. 10 km na Hlubokou se ale ukázalo jen jako pohodlná projížďka, a tak jsme cíl posunuli. Babu jsme rovnou přeskočili a vyrazli směr Purkarec. Tady už cesta nevedla tak hezky po rovině a několikrát jsme i kola tlačili. Povídali jsme si po vysílačkách a cesta i tak utekla docela rychle. Některé děti k Purkarci dorazili vůbec poprvé! Dali jsme si v altánku oběd a prozkoumali všechny zdi. Někteří oblezli celý hrad i jeho příkopy. Bohuzel čas utíkal rychle a bylo třeba se pomalu vydat zpět. No pomalu… Nějak jsme se rozjeli rychle a zpátky na Hluboké jsme byli ani ne za 40 minut! Za odměnu jsme se stavili na naši oblíbenou točenou zmrzlinu (Kdo byl loni na výpravě na pramicích na Hlubokou, ví). A nakonec náš výlet skoro ukončili na pump tracku u Hluboké. Přejížděli jsme přes hroudy a zkoušeli klopené zatáčky. Kupodivu se nikomu nic nestalo a i kola zůstala celá. Takže už jen posledních 10 km zpátky k Valše. Že se to zdá jednoduchá projížďka? I ti nejmenší sedmiletí zvládli bez problémů ujet 44km!
Naše milá vlčatka vyrazila tento víkend na svou první výpravu. Poté, co nám na táboře nejstarší červená šestka přešla mezi skauty, to měla být první zkouška toho, jak to dopadne, když s sebou nebudou mít někoho zkušenějšího. Zvládli to? Inu, posuďte sami!
Hned po příjezdu do Týna nad Vltavou dostali na výběr – vyrazit pěšky k Židově strouze, nebo najít tři zakódovaná místa ve městě a díky nim by vítězná družina mohla najít kouzelné lístky a svést se autem. I když jsme se snažili, aby družiny soupeřily proti sobě, kamarádský duch, který jim skauting vštěpuje, brzy vyhrál. A tak nápovědy daly dohromady a k cíli vyrazily jako jedna parta – jen aby se nestalo, že by lístek na někoho nevyzbyl! Pěšímu pochodu se ale nevyhnul úplně, od mlýna k tábořišti to bylo přes tři kilometry. Židova strouha není zrovna betonový chodníček a k překonání je tak několik brodů a vysokých svahů. Zdálo by se, že přeháním, ale skaut je pravdomluvný, a tak vězte, že aniž bychom cokoli říkaly, děti si pomohli do kopců a navzájem si přenášely batohy přes složitější brody! Nocoviště jsme měli u bývalého trampského srubu – ale ani nedostaly děti zadarmo. Stany byly v autě v nedaleké vesničce a tak se musely vyšplhat po příkrých svazích a sami si stan a spacáky přinést. Že bychom jim se stavěním pomohli? Kdepak, děti naprosto samotně postavily dva stany (arpenaz 4.2 a quickhiker!). A stejně tak bez naší pomoci si uvařily i večeři na plynových vařičích. Jakmile zapadlo slunce, zalezli jsme do stanu a zahráli si městečko palermo. Samozřejmě nechyběl ani příběh na dobrou noc (už tradičně vypráví e knížky o vlaštovkách a amazonkách). Hajdy na kutě. V noci teplota klesla až na 8 stupňů (brrrrr…), a tak jsme ve spacácích zůstali až do čtvrt na osm. Jen Culík uvařil čaj, abychom se všichni mohli ve stanu nasnídat. Inu, jsou to vlčata, a tak jich pár nůž zapomělo doma. Ale jsou to naše vlčátka, a tak si nůž navzájem půjčovala. Jediným problémem tak bylo balení, které zabralo poněkud delší dobu. Když jsme stany odnesli zpět do auta a byli připravení pokračovat v našem dobrosružství, bylo už deset hodin. Prošli jsme ale celou Židovu strouhu a jedno z našich vlčat si splnilo další bod do stříbrné stopy a sebralo půl pytle odpadků kolem cesty a z koryta (neztratil někdo dědečkovskou bačkůrku? ). I tady si vlčátka přes brody pomáhala a až nepřirozeně klidně a přátelsky si povídala! Poslední tři kilometry jsme je zas svezli autem a tak jsme vlak v Bechyni stihli, jak bylo v plánu! A domů jsme přijeli se spoustou nových zážitků!
Pamatujete si, kdy poprvé jste seděli v kanoi, pramici nebo raftu? Pro některá naše vlčata to bylo tento víkend poprvé. Spolu se skauty vyrazila odvážná vlčata na jezy Českého Krumlova a tajemné lesy za ním. Pramice nám odvezli hodní roveři, a tak jsme s vlčaty nastoupili s pádli a vestami do autobusu – směr Krumlov. Vlčátka pak dostala do ruky telefon s mapami a jejich úkolem bylo najít nejkratší cestu na druhý konec města, kde nás už čekali lodě. Možná to nebyla nejkratší cesta, vyhlídkově jsme si prošli několik ulic, ale nakonec jsme dorazili ke kryté lávce přes jez Rechle. Hned tenhle jez nebyl z nejjednodušších, po nedávných deštích navíc hladina Vltavy mírně stoupla, a tak několik vlčátek zůstalo v bezpečí na břehu a nastoupilo až když ti odvážnější sjeli. Dál už jsme ale jeli všichni. Nebylo kam pospíchat, měli jsme na to celý den. Některá vlčátka si vyzkoušela na řece i kormidlovat. A pak přišel první jez – zatímco první pramice při průjezdu nabrala černého pasažéra v podobě 10 cm vody v podpalubí, druhá pramička jez nezvládla a voda se jí přelila přes okraje tolik že si zahrála na Titanik, rozhodla se prozkoumat, jak v Krumlově vypadá dno řeky a vymáchala svou posádku. I když posádka skončila ve vodě, ukázalo se, jaká jsou skvěla parta a navzájem si pomohli na břeh, dokonce i plovoucí peneženka zapomenutá v kapse byla chycena. Nikdo se neutopil, nikdo nechtel domu, a když jsme usušili poslední slzičky (kdo by po takovém ztroskotání pár slziček neměl) jsme mohli pokračovat. Další jez si už vedoucí s vlčaty netroufli (respektive některá vlčata by ráda, ale Culík se bál – i když jsme pramici přetáhli po provaze, válec pod jezem byl dost silný na to, aby nám lodičku na chvíli chytil a nabrala tam vodu). Ve vylévání pramice jsme ale už měli dostatek zkušeností, a tak jsme za chvilku mohli pokračovat nejkrásnějším úsekem, kolem nás byly staré domečky a nad námi hrad a zámek. Poslední jez už byl jednoduchý a ten jsme tak sjeli v pořádku a mohli jsme úplně poklidně pokračovat až k Domoradicím. Tady to pro naše vlčátka končilo – vytáhli jsme pramice na břeh, opustili skauty (hrdinní skauti tu přespali a postarali se druhý den o pramice) a začali hledat cestu na vlak domů.
Fotky z výpravy: https://www.rajce.idnes.cz/patnacty-oddil/album/28-5-vyprava-vlcat-vodni-krumlov
Když nám nevyšly 3 jezy, přece na státní svátek nezůstaneme doma. A tak 3 dny po povedené dvoudence skrz Židovu strouhu jsme se opět sešli. Tentokrát ne s velkými batohy, ale s koly! Cíl? Kam až na sever dojedeme (Hluboká/Baba/Purkarec). Už cestou na Hlubokou děti luštily šifry, za jejichž úspěšné řešení získali pár dílků puzzlíku (a že některé šifry byly hezky ukryté, byli jste už někdy na úplně samém konci ostrůvku, kde se vodácký kanál vlévá zpátky do Vltavy?). Do skládání puzzliku se pustili v parku pod Hlubokou – jenže ouha. Dílky byly mezi šestkami přeházené, a tak si museli děti mezi sebou dílky povyměňovat, aby složili obrázek krtečka a dostali se k citátu Baden-Powella. A když už jsme na těch kolech, tak i svačina byla stylová – kdo zvládne sednout na kolo, rozjet se a vzít perník vedoucímu z ruky? Samozřejmě nemohlo chybět ani blbnutí v dřevěné pevnosti a honička. 10 km na Hlubokou se ale ukázalo jen jako pohodlná projížďka, a tak jsme cíl posunuli. Babu jsme rovnou přeskočili a vyrazli směr Purkarec. Tady už cesta nevedla tak hezky po rovině a několikrát jsme i kola tlačili. Povídali jsme si po vysílačkách a cesta i tak utekla docela rychle. Některé děti k Purkarci dorazili vůbec poprvé! Dali jsme si v altánku oběd a prozkoumali všechny zdi. Někteří oblezli celý hrad i jeho příkopy. Bohuzel čas utíkal rychle a bylo třeba se pomalu vydat zpět. No pomalu… Nějak jsme se rozjeli rychle a zpátky na Hluboké jsme byli ani ne za 40 minut! Za odměnu jsme se stavili na naši oblíbenou točenou zmrzlinu (Kdo byl loni na výprave na pramicích na Hlubokou, ví). A nakonec náš výlet skoro ukončili na pump tracku u Hluboké. Přejížděli jsme přes hroudy a zkoušeli klopené zatáčky. Kupodivu se nikomu nic nestalo a i kola zůstala celá. Takže už jen posledních 10 km zpátky k Valše. Že se to zdá jednoduchá projížďka? I ti nejmenší sedmiletí zvládli bez problémů ujet 44km!
Že je venku zima, sníh a mráz? To nám přece nevadí. Vlčácká polární výprava dobyla Mont Everest a dosáhla severního pólu. No dobře, vylezli jsme na vrchol Kluku, ale dobrodružství to bylo stejné. Hlavně, kluci zvládli najít cestu od klubovny až na vrchol sami! Včetně nalezení spojení vlakem a vystoupení na správné zastávce (jelikož Culik měl zavázané oči, nemohl pomáhat a jen doufal, že nepřekročí s dětmi státní hranice). Klukům se dokonce povedlo rozdělat ve sněhu oheň! A za odměnu jsme se dolů z kluku svezli na prknech a zahráli si i pořádnou koulovanou. Brrrr… To byla zima!
První listopadový víkend se vlčata vypravila na poněkud netradiční výpravu. Nejeli jsme stanovat do přírody, počasí nám tentokráte tolik nepřálo (i když vlčata z cukru nejsou, 2°C jim venku moc neprospívají), a tak jsme zamířili vlakem na sever, do hornického města Příbrami. Už na nádraží čekala vlčata docela těžká zkouška. Věděla, že chtějí jet vlakem v 9:12. Jenže České Dráhy jim takový lístek prodat nechtěli, museli k automatu Arrivy a hezky to do něj naťukat. Malý tyrkysový vláček už na nás čekal, moc lidí nejelo, a tak jsme se pohodlně usadili. Vlčata věděla, že jedeme do Příbrami. Ale co tam? Jen Dan byl v nedalekém uranovém dole Leština, ale o samotné Příbrami nevěděl nikdo nic. Naštěstí se objevila jakási křížovka s pohádkovými postavami, které vlčata měly seznámit s cílem cesty. Fixy sice zuřivé vyplňování odnesly, Voldemort dostal nové brýle, vousy a nos, ale nakonec jsme přišli na to, že by v Příbrami měly být nějaké staré stříbrné doly.
A vzhůru na cestu! Vybalili se svačiny, přece se s tím v batohu nebudeme tahat, když to můžeme sníst hned. Cesta utekla až příliš rychle a najednou už byl čas vystupovat. Pořádně jsme po sobě uklidily pod sedačkami (přece jen, proběhla tu poněkud opulentní hostina) a už byli připravení vyskočit ven. Samozřejmě i s vlajkou.
Ovšem ouha. Hodný Culík najednou přestal být hodný Culík a rozhodl se, že k dolům povedou Vlčata jeho a ne on vlčata. Instrukce tu byly, sice ne zrovna jednoduché (vždyť paní, které jsme se ptali u nádraží, ulici Annenská neznala!!! Jak ji pak máme najít my. Fňuk), a tak jsme kolem nádraží udělali menší kolečko, objevili několik naprosto jiných ulic, zverimex a dokonce i autobusové nádraží, abychom se zas vrátili k tomu vlakovému. Ulice Annenská však nikde nebyla. Zato tu byla lávka někam na druhou stranu kolejí.
A ejhle, tam už ta správná ulice byla. Teď už to bylo mnohem jednodušší, hned o kousek byla další hledaná ulice Aloise Jiráska, autora Starých pověstí českých, pak ulice nějakého Nerudy, Hornických učňů a nakonec Prokopská, která vedla prudce do kopce ke kostelu sv. Prokopa (škoda že ne sv. Jakuba, Stínadla by tu prý byla hezká). Podle obrázku jsme pak našli poslední křižovatku, která vedla dolů k dolu Vojtěch. No jo, jenže vlčata jsou od přírody stvoření zvědavá, a tak objevila “zkratku”. Někteří měli odvahu po ní jít, jiní raději s Culíkem šli podle plánku. Kdo byl rychlejší? Jelikož zkratka končila vysokou zídkou, sešli jsme se u dolu společně. Ale vlčata nejsou jen stvoření zvědavá, ale taky se starají jedno o druhé, a tak ani pro ty nejmenší, kteří měli odvahu po zkratce vyrazit, nebyla zídka velkým problémem, Pokemon s Alešem pomohli i nejmladšímu našemu vlčeti dostat se dolů i s batohem.
I když se to nezdálo, potřebovali jsme skoro celou hodinu dostat se od nádraží přes kopec. Nebo jen ten čas na výpravě utíká mnohem rychleji? V každém případě tu na nás čekal pan Emil Štrup, bývalý horník! Dostali jsme baterky a helmy, zdá se, že podzemí je mnohem nebezpečnější než město nebo les za Budějovicemi…
Už jste někdy viděl důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak. Prosím, důl se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít. Tenhle důl zatopený byl a to dokonce více než 1600m! Bohužel, Culík zapoměl připsat do seznamu vybavení plavky, takže na dno jsme se potopit nemohli, místo toho jsme prošli kolem obrovského parního stroje (a zatroubili na všechny možné sirény), sešli dolů tunely, které vypadaly jak ze skutečného Minecraftu, sbírali kamínky na konci štol, projeli se vláčkem a dokonce k obřímu vodnímu kolu sjeli na skluzavce!
Jak je to možné, netušíme, ale skoro zapadalo už sluníčko, když jsme z dolů naposledy vylezli. Vždyť už byly 4 hodiny!!! Nejvyšší čas na svačinu. Nebo dvě.
Jelikož ale začínalo zas pršet – a i když se to nezdálo, nachodili jsme pod zemí i nad zemí skoro 7km! – bylo na čase začít hledat střechu nad hlavou. Skautské klubovny jsou v Příbrami byly bohužel plné, naštestí se nám podařilo domluvit se Sokoli! Bylo ale zase na našich vlčatech, aby našli cestu od dolu do centra města a ke skoro sto let Sokolovně. Ovšem vlčata z Patnáctky se umí orientovat nejen v papírových mapách, ale i na mapy.cz, a tak s jejich pomocí skutečně dorazili za necelou třičtvtěhodinu k téměř sto let staré budově (měla by být oranžová, ale už byla tma a vše vypadá ve tmě černé). Pan sokolnik sice neměl na rameni vycvičeného sokola, ale zato se o celou budovu staral a zavedl nás do zrcadlového sálu, kde normálně dívky cvičí moderní gymnastiku a aerobik. To bude naše základna pro dnešní noc! Nechyběly klasické hry jako halloweenské Městečko Palermo, medvěd nebo závody ve spacících a ještě než jsme šli úplně spát, vrhli jsme se ještě na stezky. Starší pomáhali mladším s úkoly, které sami už kdysi dělali, kdyby v tu chvíli někdo do zrcadlového sálu přišel, nevěřil by, jak vlčata dovedou být i potichu!
V deset večer ale byla absolutní večerka, déle už nikdo nemohl být vzhůru. Vždyť i zítra nás čekal den! Budíček v 7:30 ani nebyl třeba, už chvilku po půl sedmé byli všichni vzhůru. Použili jsme vybavení na gymnastiku jako japonské stolečky a hezky v kroužku se nasnídali – nováčci si zas splnili další část stezky, podařilo se jim ukrojit si sami nožem chleba i otevřít konzervu! A samozřejmě po sobě uklidit tak, abychom zrcadlový sál nechali v lepším stavu, než když jsme přišli (i když o moc lepší už to být nemohlo). Některá vlčata si to nemyslela a na lux se stál téměř pořadník (poznámka: Vlčata nepůjčujeme).
Na dopoledne jsme se rozdělili na dvě skupiny, komu se asi podaří natočit o Příbrami hezčí video? A budeme lepší než youtubeři? Jenže se ukázalo, že natáčet videa není zas tak snadné. Najít něco hezkého lehké je, ale co o tom říct? Vylezli jsme tak na Svatou Horu, sešli po nejdelších krytých schodech v ČR, koukli na náměstí, zachránili klíče spadlé do kanálu… Videa po sestříhání snad taky přidáme. Ale v každém případě jsme se všichni sešli před obchodem v 11h, abychom dokoupili věci na oběd. Zadání bylo jednoduché – těstoviny budou mít všichni, ale co k nim? Vejít se do určité částky bylo až moc těžké, každá skupina musela nakonec slevit ze svých požadavků – je trochu překvapením, jak jsou některé věci drahé! Obě skupiny ale se svými surovinami pak vyrazily zpět k sokolovně. Klacek se ukázal hodný svého jména, protože za chvilku se mu podařilo rozdělat oheň – díky němu jsme si nejen ohřáli oběd, ale zároveň se ohřáli trochu i sami. Ještě jsme to neřekli? Ráno byly pouze 4 stupně!!! I když sluníčko!
V soutěži, kdo to bude mít lepší, nevyhrál ale nikdo – olizovaly se obě skupiny! Že po takových dobrodružstvích budou všichni unavení a budou se těšit jen do vlaku? Kdepak! Matěj chtěl do svého videa o Příbrami i ty doly, a tak těsně před odjezdem vlaku stihl ještě udělat poslední záběry!
Hurá domů. Půlka nás ve vlaku odpadla, druhá půlka se snažila přijít na rozdíl, mezi hřibem satanem a hřibem kovářem v poznávačce (schválně překonáte vlčata s 15ti za sebou jdoucími správnými odpovědmi? www.culik.eu/skaut/hra). Do Českých Budějovic jsme nakonec přijeli s 15ti minutovým zpožděním, ale asi to nikomu z nás nevadilo, za rodiči jsme se těšili všichni!!! A kam příště? Děti navrhovaly Sněžku! Asi jsme je na výpravě unavili málo. A co vlčata? Co vyprávěla doma?
Další výprava je za námi. V naprosto nezimním počasí jsme vyrazili na sever do Vodňanských Svobodných hor. Sešli jsme se v 7:45 na vlakovém nádraží a tady hned přišel první úkol. Jelikož nám začaly fungovat družiny, šestníci dostali peníze a pro svoji šestku šli koupit lístek samotní. Tom i Vlčík se toho zhostili jak nejlépe dokázali a i když se vrátili pro pár dalších informací, o svoji šestku se postarali a tak jsme 2 minuty před odjezdem nastoupily do rychlíku do Plzně. Neužili jsme si ho ale příliš dlouho, protože hned v Cicenicích jsme přestupovali na oranžovou lokálku. A jelikož na přestup bylo přes dvacet minut, pustili jsme se do miniprogramu. Děti o sobě napsali na papír, co mají rády nebo čím se jednou chtějí stát – a druhá družina pak se snažila podle těchto informací zjistit, koho šestník popisuje. A když děti daly hlavy dohromady, přišli na to 🙂 ať už to bylo tím, že se dotyčné vlče chce stát archeologem, má rádo lego, nebo ve volném čase opravuje svoji dřevěnou zbraň. Vždy se našlo něco, kde se někdo chytil. Oranžovou lokálkou jsme jeli jen chvilku, a před devátou hodinou jsme vystoupili ve Vodňanech. Tady se ale šestky rozdělili. Dostaly mapu a cíl u rybníčku asi 3 km daleko. Jaká šestka tam dorazí první? Černá šestka vedena Tomem hned zatočila do spleti vodňanských uliček, zelená šestka sledovala koleje a snažila se narazit na turistickou značku. Cestou měli malou hru – postupně od každého písmene abecedy objevit ve svém okolí nějakou věc, která na to písmeno začíná. Že se to zdá jednoduché? Co třeba takové I (indianů moc ve Vodňanech není). Nebo w a y? Naše vlčata jsou ale chytřejší, než se může zdát, a našli všechny věci až do Z! K rybníčku dorazila jako první černá šestka, ale zelená neměla zas takové zpoždění. Pustili jsme se do svačiny a pak zkusili najít nedalekou kešku. Pravda, někteří v honbě za pokladem prošli i vodou pod mosty ale nakonec jsme mohli do deníku kešky napsat všechny naše členy! Aby nemohly šestky jít spolu, čekala teď každou vlastní trasu. Zelená pokračovala po turistické značce, zatímco černá dostala poněkud náročnější trasu přes nedalekou vesnici. I když s tím trochu bojovala, neztratila se a tak se obě šestky sešly na patkovisti ve Svobodných horách. Rozhlednu jsme už měli před sebou, a nahoru na vrchol kopce jsme tak šli už zase společně. Někteří našli odvahu vylézt až na vrchol, jiní raději zůstali dole. A přesto se jedno vlče se strachem z výšek pustilo do výstupu – i když vylezlo jen do třetiny, byla to skutečná stezka odvahy. Bohužel na obou ohništích, u kterých jsme si chtěli rozdělat oheň, byla cedule se zákazem, a jelikož skauti pravidla neporušují, museli jsme si vystačit s jídlem z domova. Mezitím za námi dorazili skauti a oběd jsme si tak dali společně. Některá vlčata se ještě k rozhledně vrátila, tentokrát naše mladé vlčátko vylezlo až do poloviny rozhledny! Do cíle už to byl jen kousíček. Hráli jsme cestou nalety pod vedením Tomíka, cestou jsme se spojili přes vysílačku s lidmi až na Ještědu, Churanově a na Třemšíne, u řeky Blanice jsme si řekli o nebezpečí jezu a vyřezali lodičky, a nakonec museli trochu popoběhnout, aby nám vlak do Budějovic neujel 🙂